Vstup na Novoluní ve Lvu 4.8.2024, výstup na Lví bránu 8.8.2024

Než se zde rozepíšu, ráda bych Vás pozvala o víkendu 21.9.-22.9. na 6.Kongres Avatar v Plzni do Parkhotelu, kde jsem dostala příležitost v sobotu o této své zkušenosti povídat podrobněji a odpovídat na dotazy posluchačů: v salonku v čase 16h. – 17.30 h.

Děkuji báječné Mirce Brožové za organizaci: https://www.avatarklub.cz/akce/6-kongres-avatar-v-plzni

Co tomu předcházelo? 

Po pečlivé úvaze jsem k 30.6.24 po 27 letech ukončila po skvělé vzájemné dohodě a spolupráci svůj zaměstnanecký poměr, abych se mohla již naplno vydat cestou svého srdce, být svojí vlastní paní, pomáhat klientům při osobních konzultacích či ve skupinách, tvořit vlastní projekty. S nástupem července jsem tudíž očekávala, že okamžitě najedu na kreativní vlnu a budu tvořit. Ale ono to nějak nešlo. Úplně vypnuto, zabedněno, žádné nápady nepřicházely. Sice jsem se konečně cítila plně svobodná a svojí vlastní paní, ale kreativita nulová. A čím déle to trvalo, tím více jsem na sebe tlačila: už bys měla něco tvořit, vždyť jsi to tak chtěla... Sice jsem rozumově věděla, že pod tlakem nic nevytvořím, že potřebuji pracovat ze srdce a být ve flow a že až to přijde, tak to přijde, ale zároveň jsem si to trochu vyčítala. 

Nicméně tělo mě úplně zastavilo, začala jsem pociťovat velikou ztuhlost a nejen ranní bolest v rukách i nohách - jako by mi tělo dávalo jasně najevo - zastav se, nic nedělej – nečiň teď žádné kroky a ani moc nepracuj rukama, potřebuješ si odpočinout a načerpat síly. K tomu jsem cítila na srdci a na hrudníku nějaké staré smutky, ačkoliv se mi skutečně nic špatného nedělo, právě naopak. Vnímala jsem takovou hlubokou tíseň na duši. A toto bych chtěla zdůraznit. Jakmile jsem vstoupila do nové životní etapy, začala žít svůj sen a vlastně se po měsících rozhodování úplně zklidnila a vypla, začala se ozývat stará zranění duše, protože na to byl najednou prostor. Všechna ta potlačení od dětství, stará zranění, za ten život posbíraná různá emoční znásilňování či sebeznásilňování. Tlak na sebe a aniž jsem si to uvědomovala, tak vlastně i zápřah, neboť jsem měla 2 práce. Prostě všechno to, kdy jsem šla pře sebe a proti své duši. A tak jsem ten starý potlačený smutek průběžně pouštěla, ani jsem často nevěděla, čeho se týkal, možná ani nebyl můj, ale převzatý. A není důležité to nutně vědět, ale propustit. Protože vědět a mít kontrolu potřebuje naše hlava, kdežto tělo prahne po propuštění a úlevě. Prošla jsem několika sebeterapiemi, které mi často vyvstaly v lese, kde mám své úžasné meditativní místečko. A ačkoliv jsem upouštěla, cítila jsem, že bych potřebovala někam odjet a být úplně sama. Bez jakéhokoliv měla bych ... měla bych tvořit, posekat zahradu, uklízet atd. Být úplně bez lidí a nemluvit. 

V pátek 2.8. jsem vyrazila plánovaně na víkend na Zahradu u Rodinů na dvojitý koncert Martina Maoka Tesáka, který byl v pátek večer a v sobotu odpoledne. A jelikož mám Maokovy písničky velmi ráda a váže mě k nim spousta hezkých vzpomínek, moc jsem se na těšila. Jenže jsem si neuvědomila, že 1.koncert je meditativní a slov tu moc nebude. Nejdřív jsem byla trochu zklamaná a pořád jsem očekávala Farebnou noc, ale pak jsem to vzdala, pustila tlak i očekávání, zavřela oči, nechala se unášet nádhernými tóny a upadla do meditativního stavu. Bylo to moc krásné. A najednou spontánně a naprosto nečekaně přišel impuls, že bych mohla u Rodinů zůstat a v neděli namísto odjezdu jít do tmy. Věděla jsem, že mají na zahradě nový krásný domeček s názvem Světlonoška postavený právě pro tyto účely. Když jsem zde měla v březnu svůj workshop, Andrejka Rodinová nám ho ukazovala. A já si tehdy říkala: "Zajímavé, jednou by mě to možná lákalo, ale teď určitě ne." A divila jsem se, jak je to tam krásné. Proč? Když na to člověk stejně ve tmě nevidí a neocení to. V SO ráno jsem se hned při snídani zeptala Andrejky, zda bych tam eventuálně mohla rovnou zůstat a v neděli nastoupit. Ta mi řekla, že si sice chtěli dát volno, ale našla by volnou skulinku akorát od NE do ČT (další volný termín pak až v listopadu). Což přesně zapadlo do mých možností, kdy jsem měla volněji a syn byl na táboře. Vyšlo to prostě dokonale.V Ne při snídani jsem zájem potvrdila. Byla jsem si tím rozhodnutím tak jistá, žádné pochybnosti. Vnímala jsem, jak už mě má duše volá, jsem v procesu a nořím se do sebe. Jak potřebuji být sama a mluvení mě vlastně unavuje. U menhirového kruhu jsem nechala vyvstat záměr a pak modlitbu odevzdala, aby se mohla dít . 

A tak jsem v neděli 4.8. na Novoluní ve Lvu vstoupila do Světlonošky. Těsně před tím jsem se objala s Andrejkou a Pepčou Rodinovými, kdy Pepča konstatoval, že vůbec nejsem rozechvělá, ale naopak že ze mě cítí klid. Ano, nebála jsem se, už jsem se tam nemohla dočkat. Když se za mnou zavřely dveře, skočila jsem do nádherné a magicky přitažlivé obří postele - a začala jsem okamžitě plakat. Mé srdce a duše potřebovaly začít pouštět a osvobozovat od smutků, starých i nových potlačení. Tuto moji misi jsem od počátku vnímala jako OSVOBOZENÍ SVĚ DUŠE. Byl to opravdu hluboký pláč, říká se mu Core Cry. Vyvěrá ze samotného jádra a když se mu člověk nebrání a dokáže se do něho uvolnit a prožít ho na maximum, jít do té hloubky a bolesti, prožít smutek a propustit slzy, trvá chviličku - 90 s., max. pár minut. A pak přijde obrovská úleva. Možná trochu vyčerpání, člověk je jak přejetý, ale zároveň vnitřně lehký. Ale když máme smutky (a jakékoliv jiné emoce) potlačené, neprožitá energie těchto emocí se ukládá v těle v podobě traumatu, napětí, bolesti, stagnace, únavy, vyhoření, úzkosti či nemoci a k zablokování naší životní energie.

Nebudu se zde rozepisovat podrobně o mých vnitřních procesech, co všechno samovolně vylézalo na povrch, aby mohlo být propuštěno a uvolnilo prostor pro nové. O tom ráda posdílím v sobotu. Obecně mohu říci, že jsem během celého pobytu hodně spala, zejm. první 2 noci, tělo dohánělo spánkový deficit. 

Celkově to bylo o nesmírném zpomalení a vědomém vnímání a o opouštění vzorce MĚLA BYCH… výměnou za CHCI. Kdykoli přišlo nějaké měla bych - stejně mě to nepustilo. Duše si prostřednictvím těla řekla jasně a přesně, co potřebuje. A v tom zpomalení a tmě byly signály těla zcela zřetelné. 

Např: Měla bych si udělat poznámky (tedy zkusit poslepu sepsat své zážitky - a v tom jsem okamžitě usnula. Měla bych se jít (asi ráno) najíst teplé ovesné kaše, než vystydne, ale nechce se mi. A jakmile jsem pustila tlak a dovolila si jen ležet a naplnit svoji potřebu, tělo se během chvilky nečekaně samo zvedlo a šlo si pro kaši.

Vědomé pohyby - vše se zpomalilo, žádný pohyb navíc. Vědomě jít, vědomě vejít do sprchy - hezky pomalu, abych neupadla. Vědomě si ukládat věci, abych je později našla. Důležitá byla i organizace věcí předem.

Vědomě jíst, každé sousto vychutnat a třeba 30 x přežvýkat. Zkoumat každé místečko v puse, kde se jídlo rozplývá. Vepředu na horním patře chutná jinak než vzadu, tam cítím víc hořké. A na jazyku je to také jiné. Toto pomalé stravování totiž neuvěřitelně rozvíjí smysly – i jezení může být smyslné a velký požitek. Připadala jsem si jak Julia Roberts ve filmu Jíst, meditovat, milovat - kdy se v Itálii učila správně jíst a užívala si každé sousto. 

Vědomě naslouchat – člověk je v tom absolutním tichu a temnu vlastně vděčný za jakékoliv zvuky zvenku, co zaslechne. A trochu se podle nich alespoň orientuje, je- li den či noc. Je to zvláštní, ale více jsem vnímala třeba bučení krav z dálky, než majitele a život kolem domečku. Asi podle výšky frekvencí. Moc mě bavilo hrát na tibetskou mísu, co tam byla a přikládat ji na jednotlivé čakry od kořenové po korunní. A vnímat, jak na různých místech rozdílně zní. Na korunní to byl koncert, na krční jsem při dozvuku cítila tón jen v 1 uchu.

Dokonce jsem vnímala i vybavení, i když jsem ho neviděla. Jeho vůni, tvary a novotu. A docenila jsem, jak je důležité, že je to tam krásné, čisté a nové. Neuměla jsem si představit být v tom zesíleném vnímání třeba v nějaké staré a zatuchlé chatě. Když jsem cvičila, vybavovala jsem si ornamenty na karimatce. K celkovému pocitu bezpečí přispěl bezesporu menhirový kruh, kdy jsem si byla jistá, že v takto pozitivní energii se nemůže stát nic špatného, ba právě naopak. 

Všechny tyto zážitky mě vedly k ještě větší důvěře ve své tělo, ve své pocity a potřeby, v důvěru v sebe, ve svou intuici a k DŮVĚŘE v něco vyššího, co nás převyšuje, ve VYŠŠÍ VEDENÍ. Vždy jsem v něco věřila, ale ve tmě a tichu to bylo úplně hmatatelné. Vesmír mi dával prostřednictvím několika mystických zážitků jasné signály, že se mám odevzdat a nechat se vést, že jsem v bezpečí. I proto mě má duše do tmy vyloženě vtáhla a já jsem za to nesmírně vděčná. Bylo až neuvěřitelné, jak se to vše samo poskládalo a událo. A dokonce, aniž jsem tušila, že do tmy půjdu, zdály se mi pár dní předem zvláštní sny a samovolně se otevírala témata v souvislosti s přijetím temnoty - jak té vnější, tak svých vnitřních stínů. A jsem si jistá, že kdybych je nezpracovala, do tmy by mě to nepustilo nebo bych z ní brzy utekla. 

 Jsem vděčná také za svoji práci. Že jsem za ta léta už odhodila obruče, krusty, brnění a masky a v podstatě snadno a v lehkosti nechávám odcházet, co odejít potřebuje. Za všechny ty techniky práce s tělem a emocemi, co jsem se naučila a nyní předávám dál. S nimi to bylo totiž ve tmě o hodně jednodušší a vlastně si svůj život už bez nich neumím ani představit. 

Jsem moc vděčná manželům Rodinovým za toto úchvatné magické místo nabité pozitivní energií, jejich úžasnou péči a podporu. Moc děkuji Andrejce za báječné vegetariánské papání během pobytu a za krásné meditace (od Kateřiny A.Jiřincové), co mi pouštěla. Skvěle podpořily a umocnily mé vnitřní procesy a prožívání. Jsem moc vděčná, že právě tady mohu mít své workshopy se ženami a předávat, co mě tolik pomohlo a stále pomáhá. 

A úplně nejvíc jsem vděčná Vesmíru, že vše vymyslel a poskládal, svojí duši, že mě tam doslova vtáhla a sama sobě, že jsem to zřetelné volání nepřeslechla. A co myslíte? Ze tmy jsem vyšla ve čtvrtek 8.8., kdy Lví brána vrcholila. A když jsem zapnula telefon, bylo na něm 11:11 . Cítila jsem obrovskou vděčnost, pokoru, klid a úžas. Trochu jsem se bála, aby mě po výstupu nepálily oči a mohla jsem řídit, ale úplně v pohodě, a to mám citlivé oči. Měla jsem je totiž skoro celou dobu zavřené, protože stejně nic nebylo vidět . Naopak mi přišlo, že za zavřenými víčky alespoň občas probliklo světlo, na rozdíl od totální vnější tmy. Ale tmou to neskončilo. Naopak se zvědomila a nastartovala k očistě některá životní témata, která se během srpna ještě umocnila, aby se mohla transformovat či uzavřít. A karmický srpen k tomu přímo vybízel. Nyní s odstupem vnímám, jak nesmírně důležité bylo to totální vypnutí, odpojení od vnějšího světa, odpočinek a osvobození se, abych načerpala energii a znovu v sobě probudila sílu a kreativitu a mohla nyní tvořit v radosti. A ejhle, pnutí a bolest v nohách a rukách ustupuje. 

Pobyt ve tmě byl úžasný zážitek, takový krásně hustý. Doporučuji ho ale pro člověka, který už ví, jak se sebou pracovat, má určité zkušenosti v osobním rozvoji a který se nebojí svých emocí, umí je propouštět a hlavně nepotlačovat. Pro člověka, který cítí jasné volání. Nedoporučuji vstupovat z pozice EGA – např. je to teď moderní, toto jsem ještě nezkusil/a, dokážu si, že zvládnu i toto nebo si myslet, že pobyt ve tmě mě spasí. Protože nespasí nás tma, ani žádný jiný směr či kurz, spasit se můžeme jen my sami soustavnou prací na sobě, neboť život je cesta….

Tma otevírá, hodně témat ještě dojíždí posléze, jak jsem psala. Takže pokud člověk cítí, že nemá potřebný nadhled a neví si sám rady, doporučuji říci si o pomoc např. pomocí terapie. Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv a moc děkuji 🙏❤.